Holky za padesát (i za víc)

O výletě do Hamburku a o tom, kolik může stát prostitutka. A taky o tom, proč je někdy lepší jet na výlet s mužem bývalým než s mužem současným.

Můj bývalý muž je fajn člověk. Je milý, společenský a je s ním legrace. Lidé ho mají rádi a já vlastně pořád taky. Může to znít divně, ale vídám ho ráda a občas s ním jezdím na výlety či dovolené. Máme si co povídat, nenudíme se spolu a já doufám, že on se se mnou baví také tak královsky, jako já s ním.

Nezklamal ani náš společný výlet do Hamburku. Bylo krásné počasí, prohlédli jsme si město a projeli se po přístavu lodí. Já vyfotila spoustu fotek, což můj bývalý muž z duše nesnáší, obzvláště když ho opakovaně žádám, aby vyfotil mě, že chci fotku na památku. Já zase brumlala, když jsme ten den ochutnávali už asi šesté místní pivo, protože jak můj ex tvrdí, on cestuje proto, aby nasával místní atmosféru. Definice „nasávání atmosféry“ se u nás dvou ale bohužel liší.

Nicméně jsme hezký den zakončili výbornou večeří v argentinské restauraci a pak už jen zbývalo rozhodnout, co s načatým večerem. Žádná návštěva Hamburku se prý neobejde bez shlédnutí zábavní ulice Reeperbahn a tak jsme vyrazili tam. Já si přála navštívit některý z klubů, ve kterém začínali svou kariéru Beatles a to se naštěstí nikterak nekrylo s úmyslem mého bývalého pokračovat v ochutnávce piv. Po cestě jsme si chtěli prohlédnout místní „děvčata“. 

Prostitutek je v té části Hamburku požehnaně. Na rozdíl od dobře regulované prostituce v Red Light District v Amsterdamu, kde holky sedí pod červeným světlem výhradně ve výkladních skříních, s kolemjdoucími na ulicích se moc nemísí a nikterak je neotravují, byly hamburské lehké děvy poměrně vlezlé. Vlastně stály úplně všude a v nabízení služeb je nezastavilo ani to, že jsme se procházeli v páru.

Na jednom rohu nám začala být jejich dotěrnost až nepříjemná a tak můj ex ukázal na nejbližší bar a řekl: „Pojď, schováme se tam“.  Se štěstím jemu vlastním vybral schovku zrovna na rohu Herbertstraße, což je asi nejproslulejší ulice „lásky“ v celém Hamburku. Já jsem z ní tedy neviděla nic, protože ulice je přehrazená vysokým plotem a ženy tam nesmějí. Můj ex se ale z našeho „úkrytu“ vytratil několikrát s tím, že se jde jenom podívat. Když už tam prý jednou jsme, tak by bylo škoda tam nezajít. A prý mi to pak bude vyprávět, aby mi to nebylo líto. Mě to moc líto nebylo, v baru bylo veselo, odněkud se tam vynořil tým finských hokejistů, kteří si vyjeli slavit konec sezóny a tak jsem si ani nevšimla, že můj ex zmizel.

Vrátil se o dost později, a jestli prý už nepůjdeme domů. Šel zaplatit, ale u baru mu nefungovala karta. Nějak zblednul a jestli bych nemohla zaplatit já. Zaplatila jsem i taxíka do hotelu a tam jsem se divila, proč se žene nejdřív k internetu. Chvíli něco zjišťoval a mezitím průběžně zelenal. Ha, něco se děje! „Co je?“ ptám se. „ Jsem vůl. Nebudeš se mi smát?“  To jsem mu slíbit nemohla. „Víš, tam v tý ulici, byla tam taková holka a já tam nakoukl a pak jsem tam vlezl, no a pak jsem tam zůstal a pak víš... „ Věděla jsem přesně, co a jak, nebylo by to poprvé. „No a proč jsi teď tak zelenej? Co ti provedla?“

„Víš, ona chtěla zaplatit předem. Padesát euro. A já neměl hotovost. Tak jsem jí dal kartu.....  A taky pin.....  A ona poslala kamarádku do bankomatu.“

V tu chvíli jsem se nesmála. Bylo mi ho vlastně trochu líto. Za blbost se platí. Holky mu kartu sice vrátily, ale vybraly z ní 500 euro, tedy celé denní maximum a zároveň i jeho veškeré peníze do konce měsíce. Tak jsem zaplatila hotel, cestu domů a ještě mu půjčila, aby vydržel do přístí výplaty.

Výlet do Hamburku se povedl. S bývalým mužem jsme kamarádi. A tak to zůstane.