Z Prahy do Amsterdamu vlakem? Jedině s Phoenixem a přes Curych!
Do spárů Phoenixe mě loni v první lednovou neděli uvrhla nouze (náhle rozbité auto) a potřeba spořádaně se objevit v pondělí ráno v práci. Noční rychlík Praha-Berlín-Amsterdam s bohatýrským jménem Phoenix mě tam krokem sice pomalým (14 hodin), ale jistým, měl dopravit včas. Příjezd v 9.20, škola začíná v deset. Super, v pohodě stihnu i novoroční přípitek s kolegy.
Že tři velké tašky, kabela, kabelka a ještě batoh s notebookem do vlaku moc praktické nejsou, jsem vyčetla i z očí průvodčího, který na nádraží v Ústí nad Labem sice vystoupil na perón, ale jen proto, aby v 19.42 zapískal k pravidelnému odjezdu. Mé tři tašky ho vysloveně iritovaly, stejně jako má otázka, zdali by mě nemohl nasměrovat k mému kupé. Profesionálně mi odsekl, že jsem se na nástupišti měla podívat na nákresek s řazením vagónů, zapískal a odešel. No alespoň, že tam tedy zastavili, protože kdyby měli zpoždění a jenom by přibržďovali, tak to bych asi nedala.
Phoenix byla obluda dlouhá a omšelá. Našla jsem v jeho nevábně vonících útrobách své kupé, těšíc se, že v noci tam bude chrchlat ještě dalších pět lidí. Vytahala jsem na horní palandu všechny mé tašky a trochu s nechutí si odložila i kabát. Za deset osm. Co teď? Takhle brzy nechodí spát ani moje tříleté neteře.
Bylo fajn, že v celém vlaku byla již předem předestlaná lůžka. Značně to ale zkomplikovalo možnost se někde posadit. Restaurační vagón byl natřískaný podobnými „nespavci“ a tak jsem se se svou za lidovou cenu čtyř eur koupenou třetinkou piva vydala hledat místo k sezení. Někde by tam přeci mělo být? Bylo. V zadní části vlaku byl vagón plný sedačkových kokonů, takových těch sedadel, co se na nich ve dne sedí a v noci si je sklopíte. Tam se mi líbilo a tak jsem se zde na nějakou dobu zakuklila. A to byla chyba! Když jsem kousek za Drážďanama dosrkala tu třetinku a vydala se pro další, nedošla jsem daleko. O dva vagóny dál byla na dveřích přidělaná železná závora. Co to sakra je?
Že milého Phoenixe v Drážďanech rozdělí jsem opravdu nečekala. A že ta potvora u toho dělení nevydá ani hlásku, bylo také obdivuhodné. Žádné, pozor, pozor, vážení cestující, budou mě teď řezat vedví, tak ti z vás, co chcete do Amsterdamu, přelezte si do přední půlky. Kdepak, Phoenix statečně ani nepíp! Jak mi o chvíli později vysvětlila přeochotná německá průvodčí, hlava Phoenixe se všemi mými věcmi směrovala i nadále do Amsterdamu. Já však v jeho ocase, teď už nalehko jen s kabelkou, uháněla na Curych. Paráda!
Co teď?
Nouze vás naučí všem jazykům světa. To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy mi ta dobrá žena začla mou oblíbenou němčinou vysvětlovat náhradní plán. Ve zkratce: vystoupit na přístí stanici v Lipsku, tam hodinku počkat na poslední rychlík Leipzig-Berlin, který do Berlína dorazí pár minut po půlnoci a zároveň několik minut předtím, než se z něj můj ztracený Phoenix vydá opět na cestu. To nemůže nevyjít! Všechno zaznamenala na jízdenku. „A tady máte, ať tam venku nezmrznete“ vložila mi do ruky tmavě modrou deku, těsně předtím, než mě s přáním „Gute Reise“ v Lipsku vystrčila z vlaku.
Co jsem si vždycky opravdu přála bylo sedět v mrazivé noci jen v tričku na nádražní lavičce někde v Německu a zabalená do erární deky s logem Deutsche Bahn přemítat, jestli tím druhým vlakem dohoním ten první a jestli mě mezitím neokradou.
Stihla jsem to. Velikost nového berlínského Hauptbahnhofu opravdu „oceníte“ až v momentě, kdy máte na přestup asi čtyři minuty. Phoenix tam naštěstí ještě stál. Hodně se ta potvora změnil, už to nebyl tmavě zelený opelichanec jako v Ústí. Byl teď o hodně delší a mnohem barevnější. Proměna ho po cestě zdržela. Přibyly k němu vagónky z Kyjeva, Vilniusu, Rigy, Minsku a podobných míst, kde by jste si rádi v noci odložili všechny své tašky a nechali je tam bez dozoru stát. Že všichni východoevropané kradou je ale nesmysl. V mém kupé jsem kromě pěti rusky mluvících spolunocležníků našla i všechna má nedotčená zavazadla.
S Phoenixem jsem se rozloučila druhý den ráno. Měla jsem štěstí. Do práce jsem přijela díky německé přesnosti a východoevropské poctivosti včas a kompletní. Vlakem jezdím i nadále ráda, jen jsem si z této bajky o Phoenixovi vzala ponaučení. Po nočním vlaku se nevandruje. V nočním vlaku se na předem určeném místě spí!
Eva Zwemmer Tauerová
Medvědi nevědí
Na medvěda s baterkou aneb medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně. A také o tom, že strach má velké nejen oči, ale i uši.
Eva Zwemmer Tauerová
Majoránka a rum
Zapomeňte na New York, Sydney, Paříž nebo Londýn! Kde jste doma vám dojde na místě mnohem zajímavějším. A to v Lidlu v Lovosicích.
Eva Zwemmer Tauerová
Barevná škola
Prázdniny. Magické to slovo! U nás začínají dnes, tady v Nizozemí si ještě týden počkáme. Inu, jiná země, jiný mrav. Jiná země, jiná škola. Máte chuť podívat se na nizozemské gymnázium? Pojdťe se mnou na malou návštěvu.
Eva Zwemmer Tauerová
Multikulti polévka
Občas se po cestě z fitka domů stavuji tady u nás v haagském ghettu v takovém kebab-shoarma bufetu. Chodník a výlohu mají sice podělanou od holubů a ani vevnitř to není nic moc, ale maso dělají výborné.
Eva Zwemmer Tauerová
Japonská zahrada Clingendael
Barevně voňavé, květinové povídání o tom, jak holandská hraběnka asijskou perlu v anglickém parku ukryla.
Eva Zwemmer Tauerová
Kam s ní? S tou pornografií..
„To je tvoje?“ uhodím na svou drahou polovičku. „Hezkej zadek, ukaž!“ zavtipkuje a nedbale prolistuje prvních pár stránek. „Ale prosím tě, co bych já s tím dělal? A ještě v takovým blbým jazyce!“
Eva Zwemmer Tauerová
Jak rozdat milión
aneb návod pro ty, kdo si v lednu chtějí udělat radost zdarma a utrhnout si alespoň kousek z celého miliónu.
Eva Zwemmer Tauerová
Vlieland – ostrov vodou obklopený neobklopený
Pokud jste si mysleli, že ostrov je kus pevniny obklopený vodou, tak jste se částečně mýlili. V Nizozemí mají ostrovy, na které dojdete suchou (nebo spíše navlhčenou) nohou. Pokud jste rychlí, zdatní a máte kuráž.
Eva Zwemmer Tauerová
Óda na chleba a rýži
slovem o pšence, obrazem o rýži a také o tom, že je někdy dobré se na dovolené ztratit. Pak totiž zjistíte, že opravdu není pole jako pole a u těch rýžových to platí dvojnásob.
Eva Zwemmer Tauerová
Není pole jako pole
Ačkoliv pocházím z kraje nazývaného zahradou Čech a navíc téměř z vesnice (místní prominou), musím přiznat, ze polní práce mi nikdy moc nevoněly. Chmelovou brigádu jsem vyloženě protrpěla a to i přesto, že mě na ní balil školní playboy s vizáží tehdy ještě žádaného Arnolda Schwarzeneggera. Na okurkové brigádě mě nebalil nikdo a byl to opruz ještě větší, stejně jako každoroční pomoc místním zemědělcům, kterým z valníků vypadalo víc cukrovky než zdrávo a my, nadějní socialističtí středoškoláci jsme to s ohnutými hřbety měli spasit.
Eva Zwemmer Tauerová
Jihad a sociální sítě
Jihad je trochu jiný než většina mých studentů. Není to jen jeho netradičním původem a jménem, které mu bulharsko-turečtí rodiče dali v jejich dobré víře víceméně za trest. Jménu se jeho spolužáci po nějaké době už jen zašklebí, stejně jako jeho vtípkům, že dneska přišel pozdě, jelikož v metru byla bomba.
Eva Zwemmer Tauerová
Stabilní euro? Samozřejmě! Z betonu!
Jak zhmotnit měnu aneb kde si šlápnout třeba na stovku.
Eva Zwemmer Tauerová
Krabí karneval aneb Balada z hadrů
Zapomeňte na masky a okázalost. Vysypte staré kufry, prošmejděte zaprášené půdy, zalovte ve skříních babičkám a hlavně - obraťte naruby kbelíky na podlahu. Hadry z nich si přišpendlete na záda, kyblík si nasaďte na hlavu a jste připraveni na událost roku. Tedy alespoň v holandském Bergen op Zoom.
Eva Zwemmer Tauerová
Polib mě a pošli mě
Líbat se dá kde co. Můžete zlíbat svůj protějšek. Můžete políbit kolegyni ruku. Babičce tvář. Miminku prdelku. Kočce čumák. Politikovi knír. Ale líbat dopisy? I to se dá. V Holandsku budou letos olíbávat obálky. Proč? Protože bude Valentýn a protože to nic nestojí.
Eva Zwemmer Tauerová
„A ten Komenský je něco jako Lenin?“
Zeptal se mě žáček holandské 3B na školním výletě do Naardenu, když jsem se třídě již po několikáté snažila vysvětlit, proč by si při návštěvě mauzolea měli sundat čepici.
Eva Zwemmer Tauerová
Svoboda a jeho bratři
Bylo nebylo (ale vlastně opravdu bylo) dvacet bratrů. Poté jich zbylo jen pět. Nyní je jich sedm.
Eva Zwemmer Tauerová
Jak jsme na Bali pláž hledali - a našli školu.
„Stejně budeš jednou učitelka“, škádlíval mě tatínek při nedělních obědech. „ Jsi celá bába“. Jídávali jsme ve svátečním pokoji pod obrazem jeho maminky v dětských letech. S pusou plnou jablečného kompotu jsem přemýšlela, jestli po té holčičce s růžovou mašlí zdědím nejen kulatý obličej a modré oči, ale i profesi. Učitelkou ale byla i má druhá, hnědooká babička a tak jsem rodinnému „prokletí“ neunikla.
Eva Zwemmer Tauerová
Malý a šikovný – byl jednou jeden mostek
I když jsem poměrně velká a humpolácká, mám ráda malé a šikovné věci. Nosím například malý kapesní nožík. Dostala jsem ho od tatínka s tím, že každý správný chlap by měl jeden mít. Tatínek říkával, že se mi bude hodit. Měl pravdu. Malá a šikovná vývrtka na víno je kompaktní a vždy při ruce.
Eva Zwemmer Tauerová
Den s 16. obrněnou – Plzeň 2014
„Honzíku, vstávej, máš hlídku!“ Jsou čtyři hodiny ráno a já jsem ráda, že netřepou mnou a nemusím ven do mrazu. Brácha vklouzne do bot, nasadí si helmu a než rozhrne dvojité dveře vojenského stanu, přiloží do kamen. Je 4. května 2014 a předměstí Plzně hlásí 0 stupňů. V roce 1945 prý taková zima nebyla. Pootevřenými dveřmi se dovnitř vloudí silná vůně benzínu a vyjetého oleje. Je všudypřítomná a pro military nadšence návyková. Jsem tu hostem krátce a tak jí ještě vnímám. Než se smísí s kouřem z polních kamínek a mne se opět zmocní spánek, zahlédnu zavírajícími se plachtovými dveřmi děla a kulomety.
Eva Zwemmer Tauerová
Gili Trawangan - ostrov, na kterém se lítá
Člunem tam a zpátky jen ráno a večer. Žádná auta, pouze koňmo tažené povozy. Kosmopolitní cestovatelská směsice ze všech koutů světa. Bílé pláže a zelené eukalypty. Horké dny a chladivé noci. Potápění se žraloky. Noční tanec s ohněm. Večeře na pláži. Koktejly a magické houbičky. To je indonéský párty ostrov Gili Trawangan.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 36
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1623x