Co jsem si vždycky opravdu přála bylo sedět v mrazivé noci jen v tričku na nádražní lavičce někde v Německu a zabalená do erární deky s logem Deutsche Bahn přemítat, jestli tím druhým vlakem dohoním ten první a jestli mě mezitím neokradou.
Do spárů Phoenixe mě loni v první lednovou neděli uvrhla nouze (náhle rozbité auto) a potřeba spořádaně se objevit v pondělí ráno v práci. Noční rychlík Praha-Berlín-Amsterdam s bohatýrským jménem Phoenix mě tam krokem sice pomalým (14 hodin), ale jistým, měl dopravit včas. Příjezd v 9.20, škola začíná v deset. Super, v pohodě stihnu i novoroční přípitek s kolegy.
Že tři velké tašky, kabela, kabelka a ještě batoh s notebookem do vlaku moc praktické nejsou, jsem vyčetla i z očí průvodčího, který na nádraží v Ústí nad Labem sice vystoupil na perón, ale jen proto, aby v 19.42 zapískal k pravidelnému odjezdu. Mé tři tašky ho vysloveně iritovaly, stejně jako má otázka, zdali by mě nemohl nasměrovat k mému kupé. Profesionálně mi odsekl, že jsem se na nástupišti měla podívat na nákresek s řazením vagónů, zapískal a odešel. No alespoň, že tam tedy zastavili, protože kdyby měli zpoždění a jenom by přibržďovali, tak to bych asi nedala.
Phoenix byla obluda dlouhá a omšelá. Našla jsem v jeho nevábně vonících útrobách své kupé, těšíc se, že v noci tam bude chrchlat ještě dalších pět lidí. Vytahala jsem na horní palandu všechny mé tašky a trochu s nechutí si odložila i kabát. Za deset osm. Co teď? Takhle brzy nechodí spát ani moje tříleté neteře.
Bylo fajn, že v celém vlaku byla již předem předestlaná lůžka. Značně to ale zkomplikovalo možnost se někde posadit. Restaurační vagón byl natřískaný podobnými „nespavci“ a tak jsem se se svou za lidovou cenu čtyř eur koupenou třetinkou piva vydala hledat místo k sezení. Někde by tam přeci mělo být? Bylo. V zadní části vlaku byl vagón plný sedačkových kokonů, takových těch sedadel, co se na nich ve dne sedí a v noci si je sklopíte. Tam se mi líbilo a tak jsem se zde na nějakou dobu zakuklila. A to byla chyba! Když jsem kousek za Drážďanama dosrkala tu třetinku a vydala se pro další, nedošla jsem daleko. O dva vagóny dál byla na dveřích přidělaná železná závora. Co to sakra je?
Že milého Phoenixe v Drážďanech rozdělí jsem opravdu nečekala. A že ta potvora u toho dělení nevydá ani hlásku, bylo také obdivuhodné. Žádné, pozor, pozor, vážení cestující, budou mě teď řezat vedví, tak ti z vás, co chcete do Amsterdamu, přelezte si do přední půlky. Kdepak, Phoenix statečně ani nepíp! Jak mi o chvíli později vysvětlila přeochotná německá průvodčí, hlava Phoenixe se všemi mými věcmi směrovala i nadále do Amsterdamu. Já však v jeho ocase, teď už nalehko jen s kabelkou, uháněla na Curych. Paráda!
Co teď?
Nouze vás naučí všem jazykům světa. To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy mi ta dobrá žena začla mou oblíbenou němčinou vysvětlovat náhradní plán. Ve zkratce: vystoupit na přístí stanici v Lipsku, tam hodinku počkat na poslední rychlík Leipzig-Berlin, který do Berlína dorazí pár minut po půlnoci a zároveň několik minut předtím, než se z něj můj ztracený Phoenix vydá opět na cestu. To nemůže nevyjít! Všechno zaznamenala na jízdenku. „A tady máte, ať tam venku nezmrznete“ vložila mi do ruky tmavě modrou deku, těsně předtím, než mě s přáním „Gute Reise“ v Lipsku vystrčila z vlaku.
Co jsem si vždycky opravdu přála bylo sedět v mrazivé noci jen v tričku na nádražní lavičce někde v Německu a zabalená do erární deky s logem Deutsche Bahn přemítat, jestli tím druhým vlakem dohoním ten první a jestli mě mezitím neokradou.
Stihla jsem to. Velikost nového berlínského Hauptbahnhofu opravdu „oceníte“ až v momentě, kdy máte na přestup asi čtyři minuty. Phoenix tam naštěstí ještě stál. Hodně se ta potvora změnil, už to nebyl tmavě zelený opelichanec jako v Ústí. Byl teď o hodně delší a mnohem barevnější. Proměna ho po cestě zdržela. Přibyly k němu vagónky z Kyjeva, Vilniusu, Rigy, Minsku a podobných míst, kde by jste si rádi v noci odložili všechny své tašky a nechali je tam bez dozoru stát. Že všichni východoevropané kradou je ale nesmysl. V mém kupé jsem kromě pěti rusky mluvících spolunocležníků našla i všechna má nedotčená zavazadla.
S Phoenixem jsem se rozloučila druhý den ráno. Měla jsem štěstí. Do práce jsem přijela díky německé přesnosti a východoevropské poctivosti včas a kompletní. Vlakem jezdím i nadále ráda, jen jsem si z této bajky o Phoenixovi vzala ponaučení. Po nočním vlaku se nevandruje. V nočním vlaku se na předem určeném místě spí!
