„Honzíku, vstávej, máš hlídku!“ Jsou čtyři hodiny ráno a já jsem ráda, že netřepou mnou a nemusím ven do mrazu. Brácha vklouzne do bot, nasadí si helmu a než rozhrne dvojité dveře vojenského stanu, přiloží do kamen. Je 4. května 2014 a předměstí Plzně hlásí 0 stupňů. V roce 1945 prý taková zima nebyla. Pootevřenými dveřmi se dovnitř vloudí silná vůně benzínu a vyjetého oleje. Je všudypřítomná a pro military nadšence návyková. Jsem tu hostem krátce a tak jí ještě vnímám. Než se smísí s kouřem z polních kamínek a mne se opět zmocní spánek, zahlédnu zavírajícími se plachtovými dveřmi děla a kulomety.
Venku stojí "tanky". A já si v klidu spím. Ale proč ne!? V klidu tu lidé mohou spát už 69 let. A to i díky těm, které si mí dnešní spolunocležníci budou zítra připomínat. Jsme v dobovém kempu americké 16. obrněné divize a ráno jedeme na Plzeň.
Můj klid na vojenském lehátku netrvá dlouho. S úderem šesté hodiny se táborem rozezní budíček. Z dobového rádia se do éteru rozlévá swing. Kdyby nebylo tak příšerně brzo, dalo by se na to skvěle tančit. Tanec ale přijde na řadu až večer. Nejdřív osvobozovat, potom slavit. „ Good morning, gentlemen,“ nahlédne do stanu jeden z velitelů. „ Good morning, Sir!“ Kluci jsou už na nohách, rolují spacáky a poklízejí stan. Na to, že jsou na cestě už týden a ani v noci se moc nevyspí (na hlídce se ve dvojicích střídají po hodině každou noc), jsou natěšení a plní elánu. Je vidět, že je to baví. Vojáci ale nejsou. Na vojáky si jen hrajou. A dělají to poctivě. Je to ostatně i trochu show pro lidi.
Kolem půl sedmé je píšťalkou vydán signál k rannímu nástupu. Rychle dokontrolovat uniformu a ze stanu vyběhnout s miskou na jídlo. Nástup je dnes krátký a snídaně po něm ještě kratší. Fazole s párkem do vás napadají rychle. Není čas, musí se připravit stroje. O těch to vlastně celé je. Odplachtovat, trochu se s vozem polaskat a natočit. Mašiny začínají bublat. Během pár minut se tábor naplní dýmem a burácením roztáčejících se silných motorů. Je to nádherný zvuk. Zelení obři se začínají pomalu rozhýbávat, netrpělivě popojíždět a posléze podle předem dohodnutého systému řadit. Klukům svítí očička. Nejmladšímu tu je patnáct let, nejstaršímu přes šedesát. V tuto chvíli jsou ale všichni nadšení jako malí kluci. A jejich nadšení je nakažlivé.
Let´s go!! Jedeme!!!
Nadšení. Nadšení fandů je to, co udržuje vojenskou techniku funkční i téměř sedmdesát let po válce. Většina strojů v dnešním konvoji je o hodně, často i dvojnásobně starší než jejich majitelé. Velká část těchto zelených „dědečků“ se v rodinách dědí z otce na syna, stejně jako nadšení k jejich provozu a údržbě. Bez nadšení se tento „zelený koníček“ dělat nedá. Na military fanoušky je často neprávem pohlíženo jako na „zelené mozky“. Nadšení jimi sdílené je ale nadšení pro krásu a sílu vojenských vozů, ne pro válku. I když tyto byly (a jsou) prvotně vyráběny pro válečnou mašinérii, teprve ten, kdo někdy zažil jízdu Jeepem v terénu, podobné nadšení pochopí. Svoboda pohybu, bručení motoru a vůně spáleného benzínu. Jak se vám jednou dostanou pod kůži, nedostane je z vás ani aviváž, ani žádné jiné snažení maminek, manželek či přítelkyň. Je to ve vás zalezlé jako olej za nehty.
Zelené hobby je náročné nejen na trpělivost partnerek, ale i finančně a časově. Originálních vozů na světě nepřibývá. Právě naopak. Pokud jsou ke koupi, jezdí se za nimi i hodně daleko. Stejně tak i za velmi potřebnými náhradními díly. Svět je opravdu malou vesnicí, pokud sháníte vojenské auto či něco na něj. Položky na údržbu jsou nemalé, stejně tak pořizovací ceny. Na koupi či rekonstrukci „menšího“ vozu, jako již zmiňovaného Jeepa (válečný originál) si připravte několikset tisíc korun, pokud chcete vlastnit tank, jsou to milióny. A když už máte vozidlo, chcete samozřejmě jezdit. Kolik tyhle mašiny s velkými motory, konstruované v časech fosilní hojnosti, žerou, nechtějte ani vědět. Kola mají také většinou více než čtyři a čím víc jezdíte, tím častěji přezouváte. Náhradními pneumatikami to nekončí. Malé a velké opravy jsou vzhledem ke stáří vozů na denním pořádku. A téměř každičká součástka se musí odněkud dovést. Není tedy úplně bez důvodu, že kluci v kempu drží v noci hlídky. Hlídají si své drahé zelené miláčky před zloději a vandaly.
16. obrněná divize byla podřízena V. sboru 3. americké armády, vedené generálem Pattonem. Její předvoj se v ranních hodinách 6. května dostal do Plzně, kde byla situace před očekávaným brzkým příjezdem Američanů velmi napjatá. 5. května vypuklo v Plzni povstání, které začali dělníci ve Škodovce. Vojáci 16. obrněné divize postupovali podél silnice Bor-Plzeň a po vstupu do města ho museli vyčistit od několika fanatických ostřelovačů, kteří se odmítali vzdát. 7. a 8. května čistili ulice a hlídkovali ve městě.
Dnešní klub obrněné techniky, parta nadšenců nesoucí jméno 16. divize, kopíruje jejich cestu. Se svými stroji se zařadí do čela Konvoje svobody a stejně jako jejich jmenovci a vzory budou Klatovskou třídou pomalu vstupovat do města. Dnes na ně ale nebudou střílet. Jim i dalším 150 strojům, které do Plzně dovezli podobní nadšenci do vojenské techniky, budou lidé mávat.
Plzeň byla osvobozena 6. května ráno. Ve chvíli, kdy čtete tento blog, se před 69 lety v Česku bojovalo. Doufejme a přejme si, aby to i nadále byl poslední ozbrojený konflikt nejen u nás a abychom se nemuseli bát války nové, ale pouze si mírumilovně připomínat konec té zatím nejhroznější.
