Jak zhmotnit měnu aneb kde si šlápnout třeba na stovku.
I když si to dnes již neumím představit, byly doby, kdy jsem cestovala bez bankovní karty. Jen s hotovými penězi. Měla jsem velké černé pouzdro na zip a v ruličkách v něm schraňovala měny států, do kterých jsem se chystala či které jsem již projela. Jako hodně mladá jsem tam měla srolované jen rumunské lei, pár zatoulaných bulharských levů a samozřejmě východoněmecké marky. Ty záhy vystřídaly marky společno-německé a pak jsem začala rolovat italské liry, rakouské šilinky, anglické libry, francouzké a belgické franky a na dlouhou dobu hlavně holandské guldeny. Na mince tehdy jeden potřeboval skoro vak. Všechny ty feniky, centimy, stotinky, groše a podobné fufníky sice těžké nebyly, ale hromadily se neuvěřitelně rychle a ve chvíli, kdy jste potřebovali zaplatit, vám chyběl přesně ten jeden, co ležel doma na pračce, odkud jste ho již poněkolikáte vylovili. A nebo jste ho v té stříbřité změti nemohli najít v té správné měně.
A pak najednou nebyl vak potřeba. Přišla nová doba a nová měna. A přestalo se rolovat. Německé marky s přísnými obličeji zmizely. Zmizely pestrobarevné guldeny se slunečnicemi. Zmizely franky s neučesanými hlavami francouzkých generálů. Zmizely pastelové liry. Zábavné belgické franky. Přišlo trochu fádní euro, o kterém mám navíc pocit, že snad ani neexistuje.
Ačkoliv žiji v zemi, která jím platí už čtrnáctým rokem, mohu říci, že třeba pětiseteurovou bankovku jsem v ruce ještě neměla. Ani nevím, že je fialová. Matně tuším, že dvoustovka je žlutá. Zelená stovka raritou není, ale když se ke mně čirou náhodou nějak dostane, nemám z toho radost. Velkými bankovkami se totiž špatně platí. Většina obchodů je odmítá přijímat. Pokud na vchodových dveřích visí samolepka s přeškrnutými eurobankovkami vyšší hodnoty, máte smůlu. Buď musíte zaplatit kartou a nebo si běžet rozměnit do nejbližší banky. V poslední době se v obchodech začaly množit cedulky: „Upřednostňujeme bezhotovostní platby“. A tak nakonec znáte barvu a zdobení vlastní bankovní karty lépe, než peněz, které vyděláváte a kterými, dnes již víceméně virtuálně, každý den platíte.
Nedávno jsem s jedním kolegou rozebírala právě euro. Stejně jako většina starších holanďanů se s eurem již smířil, ale úplně si na ně nezvykl. Větší částky, jako jsou ceny domů či pozemků, pořád uvádějí v jejich původní měně a přepočítávají je přitom na eura podle původního kurzu z roku 2002. Hodně starších lidí má doma alespoň jednu guldenovou bankovku, prostě na památku či jen tak z nostalgie. I teď si vybaví, která bankovka měla jakou barvu, na které byl obrázek ptáka a na které byla slunečnice. S překvapením jsme se během naší diskuze dopracovali ke zjištění, že vlastně nemáme ani ponětí o tom, co je na eurobankovkách. Tedy kromě kolegy tělocvikáře, který nám přesně vyjmenoval jejich barvy a i věděl, že na zadních stranách bankovek jsou obrázky imaginárních mostů ilustrujících různé historické epochy.
"Jak to tak víš?", zajímalo nás.
"Jednoduše. Mám ty mosty za barákem. Stabilní a opravdové, z betonu! Běžte se podívat!"
Nedalo mi to a zašla jsem se podívat. Fakt tam jsou! Taková trochu typická holandská kulišárna, ani ne umění, ani kýč, prostě sedm praktických mostků v nově budované obytné čtvti. Projekt, na který jsou holanďani ochotní vydávat peníze i v době krize. Avšak posuďte sami:
A co na závěr? Nevím, jestli mě betonové euro mosty přesvědčily k tomu, abych začala mít euro ráda. Nějak mi pořád chybí ty zamotané ruličky franků, marek a guldenů. A všechny ty fufníky.
