Óda na chleba a rýži

slovem o pšence, obrazem o rýži a také o tom, že je někdy dobré se na dovolené ztratit. Pak totiž zjistíte, že opravdu není pole jako pole a u těch rýžových to platí dvojnásob.

Sejde-li se někde skupinka Čechů, dříve nebo později se řeč stočí na jídlo. Co nám tam v té či oné cizině chutná, kde to jíme a umíme-li to sami připravit. Samozřejmě se také řeší, zdali nám chybí české jídlo, jestli a jak ho v cizině připravujeme a kde na něj kupujeme tu či onu přísadu. Ačkoliv cizincům více či méně hrdě vyprávíme, že naše národní jídlo je vepřo knedlo zelo, stejně se povětšinou nakonec shodneme, že nejvíc nám v cizině chybí úplně něco jiného. A to náš chleba a rohlíky. Vůně a chuť čerstvě upečeného chleba a lahoda toho, když vám v puse křupne čerstvý rohlíček. Samozřejmě si umíme pochutnat i na francouzkých bagetách, italských ciabattach či arabských pita chlebech, ale přiznejme si – z takového chleba neukrojíte ani pořádnou patku, natož abyste si ji vychutnali krásně voňavou a křupavou hezky s máslem a se solí. Prostě ta chlebová patka je něco, na co se jako český Honza těším vždycky, když se vrátím ze světa.

Že zvyk je železná košile aneb, jak říká moje babička - jiný kraj, jiný mrav, jiná chuť, jsem si nedávno uvědomila v práci. Žvýkala jsem o přestávku svůj sendvič připravený z chleba holandského, který narozdíl o toho našeho není kváskový, je lehký, čtvercový, tmavý a plný zrníček. Za ta léta jsem si na něj zvykla a nevadí mi. Proti mě seděla moje nová kolegyně Lie. Lie je pravá Číňanka a učí u nás ve škole od začátku roku čínštinu, jelikož Čína je na vzestupu a čínština jazyk budoucnosti. Podnikaví Holanďané si nenechají ujít žádnou obchodní příležitost a tak si už nyní vychovávají novou generaci budoucích podnikatelů mluvících čínsky. Ale zpátky k Lie. Lie si na přestávky do školy nosí v zavírací mističce rýži. Spořádává jí jen tak suchou a velice obratně hůlkama. Já jsem od mého sendviče plná drobků, ale Lie neupadne ani zrníčko. Mám rýži ráda, ale jen tak suchou bych ji k polední svačině nemohla. "Jak vy můžete jíst tolik chleba," diví se zase Lie. "Mě připadá těžký a dusí mě". Pak mě rozesměje tím, když si při opatrném vkládání další suché rýže do úst postěžuje, že rýže tady stejně nestojí zanic a dodává: "Nejlepší rýži máme doma. Tam úplně jinak voní a chutná!"

Lie prostě nevyrostla mezi lány pšenice, ale na rýžovém poli. Ač mi Evropané (a obzvláště Češi) se tomu můžeme i posmívat (matně se mi vybavuje dětská písnička "My jsme děti z lidové Číny, ping pong, máme domky z bambusu a hliny, ping pong, narodily jsme se na rýžovém poli, máme hůlky a místo očí škvíry, čing čong"), Lie se těší domů na pořádnou misku rýže stejně jako já na patku chleba. Umí  také krásně vyprávět o těch velkých terasových lánech rýže a na mobilu má i obrázek domku z bambusu a hlíny, kde její babička připravuje tu pro ní nejvoňavější a nejchutnější rýži. 

Čínská rýžová pole jsem neviděla, v Číně jsem nikdy nebyla, ale před pár lety se mi povedlo překonat svůj strach z létání a víceméně náhodou jsem se dostala na Bali. Další náhodou jsme se na Bali ztratili, což tam není nikterak složité a jak už to tak u náhod bývá, dostali jsme se někam, kde jsme být neměli, ale co nakonec stálo zato. Díky tomu si teď umím přestavit nejen ony domky z bambusu a hlíny, ale i tu neskonalou krásu terasových rýžových polí a dřinu s nimi spojenou. Pro nás Evropany je to exotika, pro místní každodenní realita. Nádherná a těžká zároveň.

Tak co, nemáte po této rýžové procházce také chuť na misku suché rýže? A nebo si radši půjdete zakrojit chlebovou patku? Já si ji dnes k snídani dám.

Tu patku tedy.