Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Barevná škola

30. 06. 2017 11:41:26
Prázdniny. Magické to slovo! U nás začínají dnes, tady v Nizozemí si ještě týden počkáme. Inu, jiná země, jiný mrav. Jiná země, jiná škola. Máte chuť podívat se na nizozemské gymnázium? Pojdťe se mnou na malou návštěvu.

Když jsem před téměr dvaceti lety přišla jako čerstvě dostudovaná, čerstvě zamilovaná a mladicky natěšená naivka do Holandska a začala tady po téměr dvouletých peripetiích s pracovním povolením učit, nepřekvapil mě tehdy ani tak jiný školský systém, jiný způsob známkování, jiná administrativa v jiném jazyce nebo jiná velikost škol a tříd. Kdepak! Já začala zápolit se jmény. Jmény mých kolegů a hlavně mých studentů. I v domácím prostředí je to docela nápor si na začátku školního roku zapamatovat plus mínus 300 nových jmen. A teď si ještě představte, že ta jména neumíte ani vyslovit! A to nemluvím jen o holandských jazykolamech typu Guusje Ooievaart nebo Rutger in 't Groen. Zkuste si třeba vyslovit Eiichi Yüksektepe, Vaishali Vallipuranathan nebo Tajiryi Onyinie. Ta jména! Všemožná jména lidí téměř odevšad! Je sice super, že umíte bezchybně vyslovit Bořivoj Křikava (dostat od rodičů takové jméno a vypravit se s ním později do světa musí být akustické výhra!), když ale čtyřikrát týdně zkomolíte při hodině jméno Ertuğruol a kolegovi jménem Chaoinaine se na chodbě raději vyhýbáte, do smíchu vám není.

Já dnes ale nechci psát o jménech. Chci psát o lidech a hlavně o všech těch různorodých dětech s oněmi rozmanitými jmény. Všechny nás do Holandska něco přivedlo. Někdo je tu od nepaměti, někdo dlouho, někdo dýl, někdo míň. Ač opravdu ze všech koutů světa, všichni se denně potkáváme na jednom místě. U nás ve škole. Školní dny jsou tady v Holandsku poměrně dlouhé a tak spolu trávíme hodně času. A navzájem se od sebe v tom našem svatostánku vědění učíme. Samozřejmě všichni dodržujeme osnovy dané státem, dodržujeme právní a jazykové normy, dodržujeme zákony, předpisy a školní řád. Jinak by tenhle mišmaš ani zvládnout nešel. Ale ochota učit se navzájem, a to nejen děti od nás učitelů, ale i my učitelé od nich a všichni vzájemně mezi sebou je možná jen tehdy, pokud o sobě něco víme. A to podstatně víc, než jen to těžko vyslovitelné jméno. Ochota žít vedle sebe a vzájemně se přijímat a snášet je defakto přímou definicí tolerance. A kde jinde by měla tolerance začít, než (doma a) ve škole?

Pojďte se se mnou seznámit s několika mými studenty. Předem podotýkam, že skupinky jsem nikterak schválně nearanžovala, ani na efekt nevybírala podle barev. Naše gymnázium není mezinárodní či vícejazyčná škola, je to regulérní státní vzdělávací instituce pro děti od 12 do 18 let na předměstí Rotterdamu. Ve svých třídách jsem se zeptala, kdo by si se mnou, českou učitelkou angličtiny, chtěl přijít popovidat (anglicky, jsem strašně přísná!) o škole, o současném světě, kamarádství, rodině, náboženství, rasismu či jen tak o muzice a jídle. Fotky dětí včetně jmen jsou pravé a dětmi odsouhlasené k publikaci.

Šest kamarádek ze čtyř kontinentů

Terciánky Laureen, Angelie, Nadia, Melisa, Brinda a Gabrielle se kamarádí už od primy. Holky mají kořeny ve čtyřech kontinentech, všechny kromě Brindy se však narodily v Nizozemí. Brinda pochází se Srí Lanky a do Evropy se připlavila jako malé dítě na uprchlickém člunu. Z cesty si pamatuje jen to, že se hrozně bála a pořád brečela. Rodiče se přes Dubaj dostali na Maltu, kde jim imigrační úředník ze dvou azylových možností - Holandsko nebo Kanada - vybral tu první. Je to tedy náhoda, že poznala své nynější přítelkyně, jejichž rodiče do Nizozemí také zával náhodný koloniální vítr či spleť osudu, lásky, rodičovských rozhodnutí a útěků před válkou a chudobou. Brindina nejlepší kamarádka Angelie je původem ze Surinamu, rodiče Melisy jsou z Černé Hory a Srbska, otec Nadii se narodil v Maroku, Gabriellina matka pochází z Aruby a matka Laureen je z Indonésie.

Ačkoliv doma mluví vícero jazyky (Melisa i srbsky, Nadia také italsky a arabsky, Angelie pouze hindustánsky, Brindy rodiče neumí nizozemsky a tak doma hovoří tamilsky, Laureen mluví s příbuznými indonésky a Gabriella používá papiamento), holky se ve škole neustále o něčem dohadují v nizozemštině, kterou považují za svou mateřštinu. Jede jim to o hodinu i o přestávce. Nejvíc řeší kluky a vztahy, což je v tomhle věku asi normální. Brinda a Angelie si moc nevyberou. Obě jsou z rodin hinduistů a budoucí ženichy jim podle kasty a náboženství vyberou rodiče. Brinda už prý má jednoho vybraného a zatím se jí líbí. Angelie si ještě počká. „Rodiče mi někoho vyberou, ale já se toho nebojím“, dodává a přitom trochu potutelně mrká. Je to rázná a chytrá holka a nepůsobí na mě jako někdo, kdo by si nechal něco vnutit. Nadia a Melisa jsou muslimky, obě praktikující. Šátek ani jedna nenosí. Nejsou ortodoxně věřící a tak jim rodiče i víra dovolují se samostatně rozhodnout. Stejně tak si mohou vybrat, s kým budou chodit, pokud to bude muslim a odsouhlasí jim to rodiče. Rodiče Melisy chtějí, aby si vybrala někoho z Černé Hory (jak jinak by se prý dorozumněl s příbuznými?), Nadia to prý má jednodušší. Její maminka je Nizozemka a tak se jí okruh rozšířil. Může si vzít buď Marokánce a nebo Nizozemce. Gabriella si může vzít koho chce, pokud to bude dobrý kluk, stejně tak jako Laureen.

Holky se také často hádají. Přátelsky hádají, jak zdůrazňují. Řeší otázky víry, protože ta ovlivňuje jejich každodenní životy. Dvě z nich nejedí hovězí, dvě z nich nejedí vepřové, dvě z nich věří na reinkarnaci, dvě odsuzují zobrazování lidských těl v umění. Hádají se, ale tolerují se. A tím se učí. Často se mezi sebou navštěvují a proto vědí, jak rodiny jejich přítelkyň žijí, co mohou či nemohou jíst, do nosí doma a jak se doma chovají. Tráví spolu volný čas, rádi poslouchají muziku, chatují přes internet a koukají na filmy. Většinou na ty americké. „Buď se jednou vrátím domů a nebo pojedu do Ameriky“, tvrdí Melisa a ostatní přikyvují. Všichni máme své sny.

„Ale holky, na svatbě mi nesmíte chybět. Ať je to kdekoliv“.

Ujednáno!

Premiantky z primy

Krásný úsměv sluší všem barvám. A holky z mé oblíbené primy mají k radosti důvod. Jsou všechny tři premiantky třídy. Prý šprtky, ale nevadí jim to. Dělají tím radost sobě i rodičům. Ashkira je klidná, ambiciózní a rozvážná a působí dospěleji než její vrstevníci. Narodila se v Anglii súdánským rodičům. Súdánci jsou i její prarodiče, kteří se do Anglie dostali před lety jako uprchlíci. Ashkiry tatínek je doktor a doktorkou se chce stát i sama Ashkira. Chce se jednou vrátit do Súdánu a pomáhat tam lidem. Do Holandska přišla rodina za prací, když tu Ashkiry otec získal místo v nemocnici. Maminka pracuje v bance. Doma mluví arabsky, se zbytkem rodiny anglicky, s mladším bratrem holandsky. Camille je její nejlepší kamarádka a holky bez sebe nedají ani ránu. Otec Camille je Holanďan, maminka Francouzka. Rodiče se seznámili na dovolené ve Španělsku. Rodina žila chvíli ve Francii, ale posléze zakotvili v Holandsku. Doma mezi sebou mluví holandsky, s maminkou francouzky. Camille je hodně stydlivá, pořád se směje a jednou se chce stát spisovatelkou. Ella klidnou trojici doplňuje. Narodila se v Holandsku rodičům pocházejícím z Aruby a Curaçaa. Doma mluví papiamenten, holandsky a někdy to prokládají i angličtinou. Elly babička je z Kolumbie a tak Ella umí i španělsky. Jinak by se s babičkou v létě o prázdninách nedomluvila. Z Elly bude jednou právnička. Ashkika je muslimka, Ella hindu a Camille se hlásí k protestantům. To mezi sebou ale neřeší. Kluci je zatím moc nezajímají, ale rádi se společně koukají na televizi, mají rádi americké muzikály a filmy pro teenagery. Jedí u toho pizzu a zmrzlinu. Nejradši čokoládovou. I na muzice se shodnou – Beyonce je prostě nejlepší!

Trojité trable

Že si se mnou přisly (a to dobrovolně) popovídat i tři kamarádky Aleyna, Aya a Cindy mě moc potěšilo. Holkám se letos moc nedařilo. Puberta a vzdor dokáží udeřit celosvětově. Aleyna se letos poprvé a pořádně zamilovala a škola jí prostě přestala zajímat. Prolezla do kvarty jen tak tak. Tím jediným své turecké rodiče potěšila. Její lásce moc nepřáli, což je u patnáctileté holčiny pochopitelné. I když byl dotyčný taky Turek (spolužák), rodiče jí dali jasně najevo, že má na podobně bláznění ještě dost času a že škola je na prvním místě! Ale vysvětlujte tohle zamilovaným puberťákům!

Aya prožívá období hledání sama sebe. Její rodiče jsou Marokánci, matka se v Holandsku narodila, otec se později z Maroka přiženil. Dopadli jako mnoho podobných manželství - krátce po sobě se jim narodily čtyři děti a pak od nich otec odešel. Aya zůstala s matkou a sestrami sama. Rodina, ač muslimská, není přísně věřící. Aya do loňského roku chodila s hlavou odkrytou, stejně tak jako její matka a sestry. V září ale přišla v šátku. Mezi spolužáky to vzbudilo rozruch, byla to přeci jenom viditelná změna. Aya prostě hledá sama sebe a své místo na světě. Je inteligentí a jak sama říká, chce si vyzkoušet, jaké to je, žít přísněji podle náboženských pravidel. "Ale právnička budu tak jako tak', říká Aya," s šátkem nebo bez šátku. To chci asi víc!"

Cindy se v Nizozemí narodila vietnamsko-čínským rodičům. I když se o Asiatech říká, ze jsou pracovití a důslední, Cindy je trochu flink a víc než škola jí zajímá tanec. Věnuje se tanci modernímu, často veřejně vystupuje se svou skupinou a i když to její rodiče neradi slyší, chce se tancem jednou i živit. "Když oni by chtěli, abych byla právnička! To já ale nedám!", nevěří si Cindy. Možná by i dala, kdyby chtěla, ale víte, jak to chodi, když se nechce!

Holky, tak hodně štěstí. Přístí rok i později!

Fotbal a holky. Prostě chlapi!

Kluci z naší pánské tercie na rozhovor nepřišli. Oni na něj klasicky vrazili. Nejdříve se s bouchnutím rozrazili dveře, Kader se jimi proboxoval s Nielsem, pak přiletěl něčí batoh, pak mikina, poté vběhl zbytek pánů a jako poslední se přivlekl ocásek Thomas. Thomas je menší a o hodně "pomalejší" něž ostatní kluci, ale hrozně rád by patřil ke zbytku "gangu". Kluci ho mezi sebe občas berou, ale spíš ho tak trochu otloukají a utahují si z něj. Thomas jim za to potajmu schovává věci, jako penály, tašky a Kaderovy brýle. Kader pak nevidí na svou nejoblíběnější volnočasovou aktivitu, což je masturbace, jak mi hrdě sdělil při letošní první seznamovací hodině. Že Kader hodně kecá mi naznačili Serkan s Veyselem, protože muslimové prý onanovat nesmí. Ne, že by to nedělali, ale to je prý každého věc. Kader, Veysel a Serkan jsou všichni tři muslimové a tak jsem to využila na pár zvědavých otázek. Co holky? Měla by jednou jejich partnerka nosit šátek? Jaká je role žen u nich v rodině? Jak si vyberou nevěstu? Úplně jsem se děsila odpovědi, pořád majíc napaměti mého žáčka Mouniera z loňského roku, kterého jsem nechala po škole a on byl ještě rád. Seděl proti mě, opisoval anglická slovíčka, žužlal sušenku a pak se zničehonic zeptal, jestli mě můj muž také bije, jako jeho táta jeho maminku. To jsou takové občasné školské chuťovky.

Tentokrát se žádný šok nekonal. Serkan i Veysel jsou oba Turci, Serkanova maminka se nezahaluje a tak to pro Serkana také není důležité. Jeho vyvolená by jednou měla být Turkyně, ale hlavně by měla mít hezká prsa. Aha. Serkanova maminka pracuje jako prodavačka. Veysel je z tradičnější rodiny, maminka je doma s dětma a chodí ven zahalená. Veysel ale přiznal, že mu to někdy i trochu vadí. Když potká někoho ze školy, hlavně tu hezkou blondýnku z vedlejší tercie, tak na něj prý divně kouká. Blonďatý holky se mu líbí, ale nevěstu mu stejně jednou vyberou rodiče v jejich komunitě. "Ale zahalovat se nebude muset, jen ať mi kluci závidí!", dodává Veysel.

Nejvíc zbožný je asi Kader, jehož rodiče přivezli jako malého chlapce ze Somálska. Žije s nimi a třemi mladšími sourozenci hned vedle školy a rodina je přísně praktikující. Kader by se měl pětkrát denně modlit, ale jak sám říká, ve škole to nestíhá, protože se tu pořád něco děje, hlavně ty holky a tak to modlení pak musí doma nahonit. Co všechno ale doma honí, prý vědět nechci, utahuje si z něj zbytek gangu.

Nedalo mi to a vyptala jsem se kluků i na jejich názory na ISIS. Kader odpověděl jasně a bez dlouhého rozmýšlení. Islámský stát nejsou žádní muslimové. Je to hromada zmetků a s islámem to nemá co do činění. Ostatní mu přikyvovali. Serkan zamumlal i něco o tom, že by se to tam mělo pořádně vybombardovat, aby byl klid. Jojo! A pak, že je patnáctiletým dětem jedno, co se děje ve světě!

Kromě holek zajímá všechny pány fotbal. Tím úplně žijí. Všichni nejen kopou v místním klubu, ale hlavně jsou vášniví fanoušci Rotterdamského Feyenoordu. Táta Nielse a Leona, jinak Holanďan a Surinamec, mají celoroční přepředplatné a nevynechají jediný zápas. Chodí tam spolu a kluky berou sebou. Když se hraje zápas a kluci příjdou do školy fanouškovsky oblečení a namalovaní, tak to tam máme ještě barevnější než normálně.

Chtěla jsem se pánů ještě zeptat, co by jednou chtěli dělat, ale Thomas mezitím kopnul Kaderovi batoh pod umyvadlo, kluci se začali opět pošťuchovat a tím náš rozhovor skončil.

Nebojsové z tercie

Z této pětice patnáctiletých kamarádů se mimo Holandsko narodila pouze Shavelie, kterou sem maminka přivezla ze Surinamu, když jí bylo šest. Chtěla pro svou jedinou dceru šanci na lepší vzdělání. Shavelie chodila v Surinamu do nizozemské základní školy, nizozemsky mluví plynně a mluví tak i doma s matkou. Později se při návštěvách zbytku rodiny v Surinamu naučila i místní jazyk. Je evangelička a do kostela chodí teméř každou neděli. Chodí tam ráda a to buď s matkou, nebo s kamarádkami. To když tam pořádají sezení pro mladé. Její víra je pro ní důležitá, je součástí její výchovy.

Rodiče Zaynab jsou uprchlíci z Iráku, imigrovali do Holandska před šestnácti lety. Zaynab a dva její mladší bratři se narodili zde. S rodiči mluví doma arabsky, s bratry nizozemsky. Část jejich rodiny žije v Anglii, často se navštěvují a tak Zaynab mluví i plynně anglicky. Její otec pracuje v holandské firmě, maminka je v domácnosti. Zaynab je premiantkou třídy a ráda by jednou studovala managament. Její rodina je muslimská. Do mešity všichni dochází pouze při větších muslimských svátcích a to asi jednou za tři měsíce. Víra je pro ní důležitá, je k ní vychovaná.

Ayoubova rodina pochází z Maroka. Rodiče jeho matky přišli do Holandska před více než třiceti lety přes Francii, jeho maminka se narodila již tady. Jeho otec se později přistěhoval z Maroka. V Holandsku nyní pracuje jako fyzik. Rovněž Ayoub by se rád vydal tímto směrem a chce studovat přírodní vědy. Doma mluví celá rodina nizozemsky. Ayoub sám arabštině rozumí, ale nemluví. Jsou muslimové, ale stejně jako u Zaynab dojíždí do mešity v Rotterdamu jen při větších příležitostech, jako je například konec Ramadánu. Pro Ayouba je víra důležitá, stejně jako tolerance k jiným náboženstvím.

Rodina Laury pochází z Chorvatska. Ona i její bratr se narodili zde. Otec její matky získal před lety v Nizozemí práci a usadil se zde s celou rodinou. Matka Laury mluví s Laurou holandsky, její otec, který do Holandska přišel později, mluví s dětmi chorvatsky. Oba rodiče pracují, maminka v nemocnici a otec v zemědělství. Rodina je původně katolická, ale do kostela chodí Laura již jen při pobytech u babičky v Chorvatsku. Náboženství u ní nehraje velkou roli, ale tolerovat jiná náboženství jí připadá samozřejmé.

Kelly je Holanďanka. Rodiče jsou Holanďani, prarodiče jsou Holanďani, doma mluví holandsky. Jak sama se smíchem dodává, všichni jsou takové „sýrové hlavy“, jak Holanďani sami sebe přezdívají. Její strýc je Angličan a tak mluví Kelly i dobře anglicky. Do kostela u nich nikdo nechodí. Do diskuze se zapojí až na konci, kdy se dětí ptám, jestli se jim líbí chodit do takhle smíchané a barevné třídy. Všem to připadá naprosto normální. Se smíchem přiznávají, že mezi sebou hodně diskutují o náboženství a politice a často se i hádají. Stejně tak se i hádají o muzice a jídle a holky i o klucích. Že má Zaynab na hlavě šátek jim nepřijde nikterak divné, je to její věc. Holky ji všechny tak i tak bez šátku viděly, když se v šatnách převlékají před tělocvikem a také na sociálních sítích, kde ma Zaynab fotky i odhalené (ale jak sama přiznává, nemá mezi virtuálními přáteli žádné kluky). Holky si v šatnách šátek i vyzkoušely a prý to byla legrace. Když se dětí ptám, jestli nemají z jiných náboženství či barev pleti strach, tak na mě koukají jako na blázna a pak Shavelie dodá: „Podívejte se na nás dobře, paní učitelko. Vypadáme snad na to, že se jeden druhého bojíme?“

Opravdu nevypadají.

A jak zakončit procházku naší barevnou školou? Malou úvahou. Když nově příjdete do země, kde spolu zcela odlišní lidé soužívají již dlouho a kde rasová, kulturní a náboženská diverzita není jen pojmem z letáčku či direktivou odněkud, přijmete to za své, přizpůsobíte se a připadá vám to normální. Takový model soužití však nevznikl přes noc a nebyl nikterak nucen. Do Nizozemí lidé přicházeli po staletí, usazovali se zde, integrovali se (či ne) a zemi tak částěčně vtiskli i její dnešní podobu. Nemyslím si ale, že společnost tak různorodou a barevnou je možné vybudovat uměle a už vůbec ne nuceně. Soužití rozdílných lidí je proces dlouhodobý a založený na ochotě všech příslušných stran. Holandskou různorodost si užívám, ale neumím si představit, že by u nás v ČR v dohledné době děti chodily do škol tak hodně barevných jako tady. Pokud by se tak ale stalo, nemám z toho strach. Vždyť o dětech, které vám za ta léta prošly pod rukama, nepřemýšlíte jako o černých, bílých, žlutých, zahalených či nezahalených. Pamatujete si nakonec právě ta jejich podivná jména, tváře a příběhy s nimi spojené. Že jsme všichni lidé prostě není cliché .

Přeji nám všem (lidem) a to nejen (barevnou) školou povinným krásné prázdniny.

Autor: Eva Zwemmer Tauerová | pátek 30.6.2017 11:41 | karma článku: 16.58 | přečteno: 1413x

Další články blogera

Eva Zwemmer Tauerová

Multikulti polévka

Občas se po cestě z fitka domů stavuji tady u nás v haagském ghettu v takovém kebab-shoarma bufetu. Chodník a výlohu mají sice podělanou od holubů a ani vevnitř to není nic moc, ale maso dělají výborné.

27.6.2017 v 9:33 | Karma článku: 36.04 | Přečteno: 7354 | Diskuse

Eva Zwemmer Tauerová

Japonská zahrada Clingendael

Barevně voňavé, květinové povídání o tom, jak holandská hraběnka asijskou perlu v anglickém parku ukryla.

26.6.2017 v 21:33 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 570 | Diskuse

Eva Zwemmer Tauerová

Kam s ní? S tou pornografií..

„To je tvoje?“ uhodím na svou drahou polovičku. „Hezkej zadek, ukaž!“ zavtipkuje a nedbale prolistuje prvních pár stránek. „Ale prosím tě, co bych já s tím dělal? A ještě v takovým blbým jazyce!“

12.2.2017 v 11:10 | Karma článku: 25.66 | Přečteno: 1720 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ivo Panuš

Jeho nezapomenutelnou a nesmrtelnou hlášku zná, ale i používá, hodně z nás....

...včera si však na hokejistu a trenéra Ivana Hlinku mnoho z nás nevzpomnělo,což je velice smutné, protože právě on by si to určitě zasloužil. Rozhodně si s tím v hokejovém nebi hlavu neláme, protože jako bych ho slyšel ...

17.8.2017 v 9:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Martin Prášek

Američtí sluníčkáři zřejmě sejmou Friga z mašiny rovnou do trezoru

Za blaženého hýkání celosvětové sluníčkářské kliky se množí výzvy k bourání pomníků vojáků konfederace, neb prý podporují fašizmus a buhví co. A já už se ptám jen, kdy na tuto hysterii doplatí i legendární komik Buster Keaton.

17.8.2017 v 8:46 | Karma článku: 28.15 | Přečteno: 445 | Diskuse

Pavel Chalupský

Víme vůbec co je mír?

No to je teda otázka, řeknou si mnozí. Myslím ji vážně. Odpověď a cesta k němu vedoucí není tak jednoznačná a snadná, jak se na první pohled může zdát.

17.8.2017 v 7:23 | Karma článku: 4.51 | Přečteno: 99 | Diskuse

Alena Kulhavá

Koho budu volit v podzimních volbách do parlamentu a proč?

Nejsem členem žádné politické strany ani trvalým příznivcem jedné strany. Před každými volbami se rozhoduji zvlášť. Jak a proč jsem se rozhodla v podzimních volbách do parlamentu?

17.8.2017 v 7:02 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 639 |

Lukáš Masopust

Co by se stalo, kdybychom zrušili známky?

Celkem nic nebo hodně. Pří opravování malých projektů, které moji žáci dělali na hodinách programování, jsem si uvědomil, že známky je na čase zrušit. Jsou už jen takovým přežitkem, který dává žákovi velmi malou zpětnou vazbu.

17.8.2017 v 0:01 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 234 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 23.82 Průměrná čtenost 1402

Češka zatoulaná v Nizozemí. Toulám se ráda a hodně. Mám pár oblíbených míst doma i v Evropě. Táhne mě to i dál, ale jsem srab a bojím se v letadle. Zato ráda řídím. Po cestě ráda fotím, ráda se potkávám s místními lidmi a povídám si s nimi, ráda ochutnávám místní jídla, která se posléze snažím připravit doma a nutím své okolí, aby je se mnou zkoušelo. No, a s chutí dělám rovněž svojí práci, což je nikdy nekončící snaha přesvědčit děti ve škole, aby se ode mě naučily něco anglicky. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.