„Už mi zase ukradli kolo“

vrátila se nedávno pěšky z města nabručená tchýně a udělala si další čárku do narozeninového kalendáře, který visí typické holandské rodině zcela neromanticky, ale zato prakticky tam, kam všichni několikrát za den musíme. 

Podle záchodového kalendáře jí za posledních 25 let ukradli kolo už dvanáctkrát. Jednou se strefili do stejného dne dvakrát. Jedno kolo, které si nechala za nemalý peníz očipovat, se jí vrátilo čtyři roky po krádeži. V nepoužitelném stavu. „Investice nanic“, ohodnotila to tenkrát. Třikrát jí kolo zaplatila pojišťovna. Další dvě kola dopadla přesně podle holandské verze Murphyho zákonů: “Pokud si kolo pojistíš, bude ti odcizeno těsně poté, co pojištění zrušíš.“ Zbytek šel podle pravidla: “Pokud si kolo nepojistíš, ukradnou ti ho hned.“ Tolik soukromá bilance mé tchýně.

Bilance celonárodní je neméně zajímavá. V téměř sedmnácti miliónovém Nizozemí je podle odhadů z loňského roku 18 miliónů bicyklů (na porovnáni, aut je zde 8 miliónů). Nepočítáme-li děti do čtyř let, které ještě šlapat neumí a jsou tedy rodiči převáženy na někdy naprosto neuvěřitelných vozítkách, vyjde nám, že jeden průměrný Holanďan vlastní 1.3 kola. Podle statistiky již tedy každý Holanďan kolo má. Kdo tu tedy ročně kupuje těch dalších 1.3 miliónu nových kol v celkové hodnotě skoro 1 miliardy euro?

Když jsem před patnácti lety dorazila poprvé do Holandska, můj tehdy ještě přítel prohlásil: „Potřebuješ kolo.“ Típnul cigaretu, seskočil z balkónu studentské koleje v Utrechtu, kde jsme tehdy bydleli a odešel. Vrátil se za 15 minut na kole. „A kde jsem ho sebral, se mě neptej“. Podobným způsobem opatřil během následujích měsíců kola i všem našim návštěvám. Pořizování kol tímto způsobem bylo (a je) pro studenty evidentně úplně normální. Celá kolej vypadala trochu jako vosí hnízdo ověšené starým železem. Pokud se nad námi večer konal nějaký večírek, bylo posezení na balkóně vyloženě nebezpečné. Kromě lahví od piva nám z vyšších pater kolem hlav lítala i kola, buď celá či v různém stádiu „rozkladu“.

Moje první holandské kolo byla hrozná plečka. Hnědé s rezavými řídítky, při jízdě se klepalo a skřípalo jako rok na dešti ponechané piáno. Měla jsem ho ráda, ale ukradli mi ho už po šesti týdnech.  V ten samý večer jsme od homelesáka koupili kolo nové. Chtěl 20 guldenů, ale usmlouvali jsme to na 15, což by dneska bylo asi 6 euro. Krásné kolo, úplně nové, černé, typ babička, jak se tu říká. Pořídili jsme pořádný zámek, takový těžký otrokářský řetěz, naprosto nezničitelný. Naučila jsem se moje nové kolo řádně zamykat a sloužilo mi dobře. Vydrželo mi asi rok a půl, než jsem jednou v noci nedbale zajistila jen rám. Do rána mi někdo uštípl vidlici a sebral mi přední kolo. Další noc ukradli sedačku a světla. Zůstal mi jen ten otrokářský řetěz. A tak přišlo kolo další. Červený...

Ke kolům mají Holanďané poměrně nonšalantní postoj. Historku „Jak mi poprvé ukradli kolo“ má v repertoáru každý. Pokud naléháte, vyleze nakonec i příběh „Jak jsem své první kolo ukradl já.“ Hrdí na to nejsou, ale jak ty mně, tak i já tobě, že? Kolik kol se v Holandsku ročně ukradne či zničí, se neví. Ne každý své ukradené kolo nahlásí. CBS (Centrální statistický úřad) provádí roční odhady. V roce 2009 tu prý bylo ukradeno 897.000 kol. Čím víc kol se ročně prodá, tím víc se jich ukradne. A čím víc se jich ukradne, tím víc se jich prodá. Přímá holandská úměra.

Pomineme-li krádeže (jste-li přistiženi s kolem kradeným, hrozí vám pokuta až 400 euro a zápis do trestního rejstříku), tak kolo v Holandsku pořídíte lehce. Od levných ojetin za pár euro v bazarech až k novým supermoderním kolům, za která zaplatíte asi tolik, jako za ojeté auto. Měsíční pojištění je potom výši porovnatelné s naším povinným ručením. Tak i tak je samozřejmé, že si svou investici chcete uchránit a zdejších 35.000 km bezpečných cyklistických stezek si užít beze strachu, že vám kolo v první nestřežené chvíli někdo ukradne.

Jak na to? Zabezpečte si ho pořádně a případnou krádež berte s nadhledem. Základní zásady zamykání bicyklů vám tu odříká každé dítě. Zadní kolo zajistit napevno nasazeným bezpečnostním zámkem, rám a přední kolo pak delším řetězem připoutat k něčemu pevnému, např. k zábradli, stromu či sloupu. V nejhorším k jinému kolu. Kolo dále jakkoli zviditelněte. S trochou nadsázky vypadá ideálně zajištěné kolo asi takhle:

Originální a hezké, že? Zviditelnit si kolo nemusí být nikterak těžké. Jste holka a máte rádi růžovou? Pořiďte si levně kolo růžové:

A kluci? Jděte třeba do zelena a do Heinekenu:

Stoprocentně se však krádeži předejít nedá. Majitel tohoto kola měl štěstí. I když ho správně přidělal, zloděje asi někdo vyrušil. Jinak by slabý kabel přestřihl jako nic:

Pokud zapomenete kolo řádně zamknout a nebo ho zamknete nedbale, máte smůlu. Dopadnete takhle:

.. a nebo takhle:

Pokud máte štěstí, kolo vám neukradnou, pouze přemístí. Třeba takto:

A nebo takto:

Kolo vám můžou i trochu přeparkovat (že by zabezpečení proti povodni?):

Na této lampě na vás nedosáhne ani velká voda, ani další zloděj:

Šance, že se vaše ukradené kolo už nenajde, je velká. I když je to možná lepší, než ho najít podobným způsobem:

Většina ukradených bicyklů skončí v jednom ze zdejších grachtů. Radnice ve všech velkých městech kanály pravidelně čistí. Po vylovení čeká kola sešrotování:

A teď už pryč od bicyklových mršin. I přes potíže s krádežemi je cyklistika v Holandsku opravdovým potěšením. Přeji proto všem krásný den a jdu si užívat svého šestého holandského kola. Doufám, že tam venku ještě stojí! :)