Jihad a sociální sítě

Jihad je trochu jiný než většina mých studentů. Není to jen jeho netradičním původem a jménem, které mu bulharsko-turečtí rodiče dali v jejich dobré víře víceméně za trest. Jménu se jeho spolužáci po nějaké době už jen zašklebí, stejně jako jeho vtípkům, že dneska přišel pozdě, jelikož v metru byla bomba. 

Jinak je Jihad hloubavý, přemýšlí o tom, co chce říci a svůj názor umí dobře a plynule vyjádřit v několika jazycích. Slušně zdraví nejen spolužáky, ale i učitele, a to i mimo školu, což už je dnes skoro jako zázrak. My učitelé ho máme rádi a divný nám nepřipadá, i když si stejně jako půlka třídy pořídil ty zbytečně velké černé brýle s čirými, nedioptrickými skly a k tomu černý klobouk. Pro spolužáky ale divný je. Jihad totiž nemá smartphone, ani facebook a vlastně nepoužívá vůbec žádné sociální sítě. Zato má velice podezřelou kartičku do knihovny. Jak mi řekla jeho spolužačka Meriam: „,On je Jihad takový zastaralý. S prominutím, paní učitelko, asi trochu jako vy, učitelé!“ Bum!!

Meriam je pravý opak. Je veselá a trochu trhlá. Venku vedro, ona sedí v lavici v zimní čepici a slunečních brýlích (móda druhé půlky třídy). Říká mi, že v zimě čepici zásadně nenosí, to prý jí nosí všichni. Čepici jen tehdy, když je teplo. OK, alespoň ji netáhne na tu půlku hlavy, co má vyholenou. Docela jí to onehdy slušelo, tak jsem jí řekla, že je roztomilá. Během pár minut mi šťastně hlásí, ze si napsala na Facebook, že jí paní učitelka pochválila a už tam má šest "lajků", dva pozitivní "comments" a několik nových žádostí o přátelství od spolužáků, kteří se chtěli přesvědčit, jestli si to tam fakt napsala. A kteří zatím z nějakého důvodu jejími virtuálními "kamarády" nebyli. „Nepřijímám totiž jen tak každého“, šklebila se Meriam a žvýkajíc si piercing na dolním rtu, lstivě dodala:”Vás ale, paní učitelko, přijmu”. Zřejmě jsem ten den pozitivně ovlivnila její společensko-virtuální život. Než odcházela domů, měla několik nových přátel a těch "lajků" už dvanáct. Mně ale zanechala dilema. Mám jako učitelka přijmout její facebookovou žádost o přátelství?

Před pár lety jsme my, zastaralí učitelé, začali diskutovat o tom, jak a zda-li začlenit sociální média do výuky. Počítače jsme do hodin zaintegrovali již dávno a stejně tak jsme přestali blokovat internet. V době všudypřítomného mobilního signálu je to stejně bezpředmětné. Souběžně jsme začali řešit i to, co s mobilními telefony. Dovolíme je při hodině? A pokusíme se při výuce využít Facebook, Twitter, případně i další rychle se objevující sociální sítě, na kterých se nám studenti ztrácí v momentě, kdy jim naskočí obrazovka školního počítače? Budeme s těmito větrnými mlýny bojovat nebo je využijeme v oboustranný prospěch? A půjde to vůbec?

Poměrně rychle jsme se shodli na tom, že naprosto nekontrolované použití mobilních telefonů u teenagerů řešením není. Šikovné holčiny typu blonďaté Laury, kterou při čtení článku o chřipce dovedou myšlenkové pochody až k otázce, jestli je malárie pohlavně přenosná choroba, (čímž si u spolužáků nahraje na odpověď, že jestli se nechá v Africe opíchat komárem, tak potom ano), tak takové musíme smysluplnému používání mobilního telefonu teprve naučit. Než zapne computer a nasadí si nezbytná sluchátka, stihne si Laura mobilem vyfotit minimálně tří selfíčka, vyhodnotit to nejpovedenější, projet ho Instagramem, umístit ho na alespoň dvě sociální sítě a pak s napjatým obličejem zírat do počítače. Na otázku, proč do té obrazovky tak dlouho a téměř nehnutě kouká, odpoví, že čeká, kolik jí to odlajkuje lidí.

Pokud Laura nečeká na lajky, je překvapivě schopná vyvíjet i aktivní činnosti. A to komunikaci nejen se sousedkou vlevo i vpravo, ale i s několika dalšímí lidmi na obrazovkách mobilu i školního laptopu zároveň. Tento rozhovorový multitasking spočívá ve vzájemném posílání si pro ostatní nesrozumitelných slovních zkratek doprovázených nejen klasickými smajlíky, ale i různými obrázky kočiček, opiček a jiných zvířátek v různých pózách. (Kluci posílají místo kočiček nahotinky). Pokud děti necháte při hodině takto multitaskovat, dělají to soustředěně a jsou neuvěřitelně hodné, obzvláště dovolíte-li jim u toho ještě poslouchat muziku (my se s muzikou dokážeme fakt lépe soustředit, paní učitelko!). Vás jako učitele to nikterak neotravuje, naopak máte možnost si o hodinu vyřídit administrativu a to i tu domácí, v klidu si přečíst zprávy a nerušeně skouknout své sociální sítě. Defakto si můžete hodit nohy na stůl a nikdo si toho ani nevšimne.

Samozřejmě tudy cesta nevede. Rodiče nám děti neposílají do školy proto, aby tam (ne)dělaly víceménně to samé, co doma. Naopak předpokládají, že se nám podaří je smysluplně zaměstnat jinak. Od toho jsme vlastně i placení.

Pravidla pro používání mobilních telefonů se dnes na každé škole liší. U nás jsme si stanovili, že mobilní telefon bude buď vypnutý či ztišený v kapse a nebo v tašce, pokud učitel neurčí jinak. Jak a kdy a proč telefony použít si rozhodne každý učitel sám, dle svého uvážení, podle předmětu, který učí a podle aktivity, které se s dětmi hodlá věnovat. Pokud si bude student s mobilem hrát jinak, než určeno a bez předchozího povolení, bude mu telefon zabaven, uložen ve školním sejfu a vrácen až druhý den odpoledne. Tuto klauzuli jsme zanesli do školního řádu, seznámili s ní žáky i rodiče a funguje nám to.

Podobně dopadl pokus o začlenění sociálních sítí do výuky. Zkusili jsme Facebook, vycházejíc z předpokladu, že mezi více než jednou miliardou jeho uživatelů budou jak všichni naši studenti, tak i učitelé. To se ukázalo jako mylné. Studenti typu výše zmiňovaného Jihada a dost vysoký počet kolegů starších ročníků prostě facebook nemá a ani si ho neplánuje zřídit. Ještě větší procento kolegů projevilo obavu a pochopitelnou neochotu k virtuálnímu "přátelení se" nejen se svými studenty, ale překvapivě i s kolegy. Facebook si většina z nás spojuje s volným časem a považuje ho za soukromý. Otázkou tedy zůstalo, zda a proč ho vlastně chceme ve škole používat. Určitě ne proto, aby se studenti mohli bavit tím, že kolega Wittenberg, přezdívaný Sádlo, drží cambridgeskou dietu a navzdory pravidelným návštěvám posilovny se mu nedaří zhubnout (což se stejně ví i bez facebooku) či abychom my pátrali, s kým který student momentálně randí a kde byl jaký večírek (i když i to se povětšinou také ví).

Pro začátek jsme na základě dobrovolnosti zřídili facebookovou skupinu pro kolegy, kteří měli zájem. Poté, co se skupina osvědčila jako funkční informační zdroj, ideální pro rychlé přeposílání zpráv určených většímu počtu adresátů a sdílení odkazů související se školou a vzděláváním, jsme plánovali zřízení podobných skupin pro jednotlivé třídy s třídním učitelem jako administrátorem. Ve skupině se členové nemusí navzájem přátelit, pozvánka se dá poslat mailem a tak není nutné, aby učitelé a studenti navzájem propojovali své profily. Dobře míněný nápad se setkal s poměrně velkou neochotou studentů spojovat si facebook s jakoukoliv povinnou školní aktivitou. Stejně jako my ho považují za něco soukromého. Navíc velká část tříd už podobnou skupinu měla, založenou bez našeho popudu a na té si sdíleli přesně to, co je zajímá. A to domácí úkoly rozhodně nejsou! Zřizování další skupiny nepovažovali za nezbytně nutné. Pokud jim prý budeme potřebovat sdělit něco důležitého (například to, že odpadla ta či ona hodina, což je pro ně jediná relevantní informace školního rázu, kterou jsou ochotní na facebooku číst), můžeme se přidat my k nim. A tak přešla režie do rukou studentů.

I když včasný a funkční tok informací mezi školou a studenty dnes zvládne dobrá školní webovka, mám i teď kolegy, kteří úspěšně a rádi s Facebookem se svými třídami pracují. Používají i Twitter, Instagram, Pinterest nebo Tumblr, budují si s třídami webové stránky a píší blogy. Ostatně, propojujeme se se studenty na Linkedin a sledujeme jejich životní příběhy a peripetie i na Facebooku, pokud o to oboustranně stojíme. Pokud obě strany využívají sociální síť smysluplně, není defakto žádný manuál potřeba.

Tak i já jsem na Facebooku spřízněná s bláznivou Meriam, která už není tak bláznivá, dorostly jí vlasy a je z ní vášnivá obdivovatelka Nového Zealandu a nadšená cestovatelka. Na Facebooku mám i Jihada, který úspěšně studuje a který si nakonec účet také založil. Moc přátel na něm nemá, ale o počtu facebookových přátel to vlastně není, že?