Jak jsme na Bali pláž hledali - a našli školu.

„Stejně budeš jednou učitelka“, škádlíval mě tatínek při nedělních obědech. „ Jsi celá bába“. Jídávali jsme ve svátečním pokoji pod obrazem jeho maminky v dětských letech. S pusou plnou jablečného kompotu jsem přemýšlela, jestli po té holčičce s růžovou mašlí zdědím nejen kulatý obličej a modré oči, ale i profesi. Učitelkou ale byla i má druhá, hnědooká babička a tak jsem rodinnému „prokletí“ neunikla.

Ač oklikou přes chemickou laboratoř a s menším zakopnutím o psací stroj a účetní tabulky, za katedru jsem nakonec zasedla. Šťastný výběr anglického jazyka jako onoho předmětu, kterým budu „mučit“ své studenty a částečně i své okolí, mi umožnil si učitelskou profesi vyzkoušet ve více zemích a to vážně i nevážně, v čase školním i mimoškolním.

Pominu-li sněhem částečně zasypanou školu na polárním kruhu ve Finsku, asi nejexotičtější „hraní si na paní učitelku“ se mi poštěstilo na Bali a to díky neuvěřitelné srdečnosti a vstřícnosti místních lidí. Že v severovýchodní části Bali důkladně prošmejdím střední školu jsem si nikterak neplánovala. Původně jsme si ten den vyrazili na skútru s jednoduchým plánem uměrným místním podmínkám – prostě najít pláž. Na silnici linoucí se těsně podél pobřeží to měl být úkol snadný. Moře vpravo, hory vlevo, horké slunce nad námi. Po cestě spousta lákadel – chrám plný mnichů a opic, o kus dál krámek s pivem, opičí sekretariát, krámek s pivem, perlová farma, opět krámek s pivem, další chrám, další pivo... Když jsme kolem třetí odpoledne konečně zabočili vpravo směrem moře, objevilo se lákadlo největší – škola a v ní děti! A tak jsme tam vlezli.

Když si představím, že by u nás před naší školou tady na rotterdamské předměstí, kde pracuji, zastavili pozdě odpoledne dva upocení umolousaní Balijci na skútru, vpotáceli se nám do školy a chtěli by si jí prohlédnout, tak by zajisté vylezl sám pan ředitel, osobně je přivítal, seznámil je s učitelským sborem, našel by jim průvodce, který by jim s anglickým výkladem ukázal školu a ještě by mezitím sehnal taneční skupinu, aby vítané cizí hosty pobavila místními tanci! Náš ředitel by asi zavolal ochranku. Balijský ředitel, šoumen s knírem, navlečený do vytahaných tepláků a v kšiltovce nás lámanou angličtinou za chichotání přihlížejích studentů s poklonkou přivítal a mé vysvětlení, že bych si jako učitelka z Evropy ráda prohlédla školu, nám otevřelo dveře.

Ačkoliv byla půlka října, dětem právě končily prázdniny. Trefili jsem se zrovna do posledního prázdninového dne. Společně se svými učiteli připravovali školu na zítřejší slavností zahájení školního roku. Pár dětí, některé ve školních uniformách, které se na Bali školu od školy liší, zametalo třídy, školní jidelnu a přilehlé dvorky. Na rozestavěném podiu na školním dvoře nacvičovala skupinka tří krásných dívek místní tanec. Hrozně se před námi styděly, ale nakonec nám stejně pod taktovkou viditelně zapálené a hrdé učitelky hudby a tance zatančily. Ladnost jejich pohybu a výrazová přesvědčivost se nedá ani popsat. Učitelka hudby s nataženým ukazovákem udávala rytmus a směr pohybu, koulela na holky očima, holky se vlnily a koulely očima na ní a pak na nás. Nádherný to zážitek!

O kus dál seděla skupinka malých muzikantů a připravovala si vystoupeni s místními nástroji. Nástroje vypadaly jako naše hliníkové hrnce a také tak zněly. V horkém dni pod palmami na Bali ale zní i bouchání na ešus exoticky, obzvláště buší-li se na něj s dostatečným nadšením. Přípravy dozoroval vsedě na koberečku starý učitel s dlouhými vousy. Sekundoval mu školník, který se ve stejných teplákach a stejné kšiltovce jako pan ředitel ladně vlnil do ešusového rytmu, s hadicí v ruce ostříkávajíce místní bujnou květenu. Pohodové odpoledne!

Ostatní děti  posedávaly v civilu na školním dvoře. Kluci dělali, že je nezajímá ani úklid, ani holky. Pár jich běhalo okolo, jako se prali a házeli po sobě klacky. Několik statečných a zvědavých se přišlo zeptat: „ Where are you from?“ „ We are from Czech Republic.“ „Hihihi, where is that?........“

Pravděpodobně král místních dívčích srdcí seděl obklopený houfem fanynek a hrál na kytaru. Samozřejmě Boba Marleyho. Holky se hihňaly a natáčely si idola na mobilní telefony. Nebýt kolem palem a horka, stejná scéna by se mohla odehrávat i v jakémkoliv evropském městě. Děti na celém světě jsou vlastně úplně stejné. A to je krásné a má to tak být.