Sejde-li se někde skupinka Čechů, dříve nebo později se řeč stočí na jídlo. Co nám tam v té či oné cizině chutná, kde to jíme a umíme-li to sami připravit. Samozřejmě se také řeší, zdali nám chybí české jídlo, jestli a jak ho v cizině připravujeme a kde na něj kupujeme tu či onu přísadu. Ačkoliv cizincům více či méně hrdě vyprávíme, že naše národní jídlo je vepřo knedlo zelo, stejně se povětšinou nakonec shodneme, že nejvíc nám v cizině chybí úplně něco jiného. A to náš chleba a rohlíky. Vůně a chuť čerstvě upečeného chleba a lahoda toho, když vám v puse křupne čerstvý rohlíček. Samozřejmě si umíme pochutnat i na francouzkých bagetách, italských ciabattach či arabských pita chlebech, ale přiznejme si – z takového chleba neukrojíte ani pořádnou patku, natož abyste si ji vychutnali krásně voňavou a křupavou hezky s máslem a se solí. Prostě ta chlebová patka je něco, na co se jako český Honza těším vždycky, když se vrátím ze světa.
Že zvyk je železná košile aneb, jak říká moje babička - jiný kraj, jiný mrav, jiná chuť, jsem si nedávno uvědomila v práci. Žvýkala jsem o přestávku svůj sendvič připravený z chleba holandského, který narozdíl o toho našeho není kváskový, je lehký, čtvercový, tmavý a plný zrníček. Za ta léta jsem si na něj zvykla a nevadí mi. Proti mě seděla moje nová kolegyně Lie. Lie je pravá Číňanka a učí u nás ve škole od začátku roku čínštinu, jelikož Čína je na vzestupu a čínština jazyk budoucnosti. Podnikaví Holanďané si nenechají ujít žádnou obchodní příležitost a tak si už nyní vychovávají novou generaci budoucích podnikatelů mluvících čínsky. Ale zpátky k Lie. Lie si na přestávky do školy nosí v zavírací mističce rýži. Spořádává jí jen tak suchou a velice obratně hůlkama. Já jsem od mého sendviče plná drobků, ale Lie neupadne ani zrníčko. Mám rýži ráda, ale jen tak suchou bych ji k polední svačině nemohla. "Jak vy můžete jíst tolik chleba," diví se zase Lie. "Mě připadá těžký a dusí mě". Pak mě rozesměje tím, když si při opatrném vkládání další suché rýže do úst postěžuje, že rýže tady stejně nestojí zanic a dodává: "Nejlepší rýži máme doma. Tam úplně jinak voní a chutná!"
Lie prostě nevyrostla mezi lány pšenice, ale na rýžovém poli. Ač mi Evropané (a obzvláště Češi) se tomu můžeme i posmívat (matně se mi vybavuje dětská písnička "My jsme děti z lidové Číny, ping pong, máme domky z bambusu a hliny, ping pong, narodily jsme se na rýžovém poli, máme hůlky a místo očí škvíry, čing čong"), Lie se těší domů na pořádnou misku rýže stejně jako já na patku chleba. Umí také krásně vyprávět o těch velkých terasových lánech rýže a na mobilu má i obrázek domku z bambusu a hlíny, kde její babička připravuje tu pro ní nejvoňavější a nejchutnější rýži.
Čínská rýžová pole jsem neviděla, v Číně jsem nikdy nebyla, ale před pár lety se mi povedlo překonat svůj strach z létání a víceméně náhodou jsem se dostala na Bali. Další náhodou jsme se na Bali ztratili, což tam není nikterak složité a jak už to tak u náhod bývá, dostali jsme se někam, kde jsme být neměli, ale co nakonec stálo zato. Díky tomu si teď umím přestavit nejen ony domky z bambusu a hlíny, ale i tu neskonalou krásu terasových rýžových polí a dřinu s nimi spojenou. Pro nás Evropany je to exotika, pro místní každodenní realita. Nádherná a těžká zároveň.
Na naše úplně první rýžové pole jsme se dostali po této super hlavní silnici. Nebo alespoň tak nějak nám to ukazovala mapa přivezená z Evropy.
Rýžová pole se narozdíl od těch pšeničných musejí nejprve vybudovat. Nestačí jen vykácet stromy a křoviny, vybrat kamení a poorat. Rýžová pole se vrývají do úbočí hor v důmyslných terasovitých kaskádách či namáhavě vydobývají z mokřin a zátopových území.
Rýžové políčko si žádá vydatnou závlahu, takže je kolem něj třeba vystavět složitý systém hrází, vykopat kanály k nejbližšímu vodnímu zdroji a do hrází vsadit propusti, aby se dala nastavovat hladina vody podle výšky rostlin.
Samotné políčko se musí prostírat na tvrdém jílovém podloží, jinak by se voda jednoduše vsákla do země. Jíl by ovšem žádnou plodinu neuživil, takže ho musí překrývat tlustá vrstva půdy
Rýži je třeba opakovaně hnojit, což je umění samo o sobě. Tradičním přípravkem je lidská mrva a mix kompostu, říčního bahna, popela a konopí.
Když nadejde čas osevu, má rýžový sedlák na výběr ze stovek druhů rýže. Každá má trochu jiný poměr mezi výnosem a rychlostí růstu či schopnosti přizpůsobit se suchu nebo nekvalitní půdě.
Rodina starajíci se o pole zasadí rýžová semínka do speciálně připravených záhonků. Po pár týdnech přesadí semenáčky na pole, do přesných řádků v patnácticentimetrových rozestupech, a pak se o ně s mimořádnou péčí starají.
Pleje se výhradně ručně, důkladně a vytrvale, protože plevel by mohl semenáčky snadno zadusit. Sužují-li úrodu škůdci, je někdy třeba očistit každý jednotlivý výhonek
Někteří rýžový "sedláci" mají domky nejen z bambusu a hliny. Často je "vylepšují" i vlnitým plechem.
Na asi ty nejchudší zemědělce jsme narazili na úplněm konci naší "hlavní" silnice. Hlavní prostě najednou skončila a dovedla nás téměr do doby kamenné.
Po cestě dolů jsme potkali jednu z mnoha žen, pro které také platí, že kdyby každodenní těžká práce a úsilí byly spravedlivě finančně odměňovány, byly by všechny zdejší ženy milionářky. Ale nejsou.
Druhý den jsme ztraceni nebyli, tady alespoň po ránu ne. Chaloupek z bambusu a hliny jsme viděli i tak dost. Zde s rýžovými poli na jižní straně druhé nejvyšší balijské sopky Gunung Batukaru.
A nakonec několik výhledů nasbíraných po cestě do Ubudu, kde má být opravdu nádherně, ale kam jsme nikdy nedojeli. To by byl ale jiný příběh.
Tak co, nemáte po této rýžové procházce také chuť na misku suché rýže? A nebo si radši půjdete zakrojit chlebovou patku? Já si ji dnes k snídani dám.
Tu patku tedy.