Letím, letíš, letíme.

Malá kulturně porovnávací poznámka o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. 

Letěla jsem na víkend domů. Trasa Amsterdam - Praha. Letěla jsem nalehko, jen s kabelkou, příručním zavazadlem a nějakými dárky. Na Amsterdamském letišti mi perfektní angličtinou nabídli možnost nechat si příruční zavazadlo uložit dolů do letadla a to zadarmo a navíc výměnou za prioritní odbavení (letadlo bylo plné). Když jsem při průchodu detekčním zařízením pískala, slušně mě požádali, ať si odložím boty a s omluvou mi vysvětlili, že mě ještě budou muset důkladně prohlédnout. Do letadla mě pustili s igelitkou plnou dárků, s kabelkou plnou kosmetiky a slušně mi popřáli krásný let. Tak jo.
Od tři dny později na Ruzyni (vlastně na letišti Václava Havla). Stojí přede mnou Japonec, disciplinovaně si odloží batoh, bundu, pásek i boty a poskládá je do krabic, které mají projíždět detekčním zařízením. Pak na pokyn bezpečáků projde detekční bránou, aniž by si všiml, že se posuvný pás s jeho věcmi nehýbe. Nefunguje. Obsluha rentgenu ho česky!!! neurvale požádá, at se vrátí zpátky skrz detekční bránu a do krabic z druhé strany strčí. Japonec nerozumí a tak obsluha zakřičí na jednoho z bezpečnostnich agentů, ať tomu blbci!!! řeknou, že musí do těch krabic strčit. Chudák Japonec pořád nerozumí a možná je to i dobře. Krabice nakonec postrčí bezpečák.
O pár minut později (poté, co mi opět vyházejí všechny mé mini kosmetické lahvičky) mi při poslední kontrole u nástupních vrat řeknou, ze na palubu nemůžu mít příruční zavazadlo a ještě kabelku. Kterej blbec mě sem prej pustil! Že tu kabelku musím narvat!!! do toho přiručního zavazadla. Jestli se mi to prý nelíbí, tak si to příruční zavazadlo můžu nechat odbavit (ale za penízky, paní) a nebo že taky nemusim nikam letět!!! Tak zase jo.
O čem to tedy nakonec je? Ne o tom, co se na jednom či onom letišti může či nemůže, ale o tom, že slušnost a jazyková vybavenost by měla být nejen na takových místech normální. Ach jo!!!