Medvědi nevědí

Na medvěda s baterkou aneb medvědi vědí, že turisti nemaj zbraně. A také o tom, že strach má velké nejen oči, ale i uši.

„Bojíš se?“ šeptala ze tmy Andrea.

Ležela ve stanu kousek ode mě a tak nemohla vidět, jak stočená do embryální polohy zatínám ve spacáku zuby strachem.

„Blázníš?“ cedím přes ně zpátky. „Vždyť se není čeho bát“ .

Jindy příjemný zvuk deště dopadajícího na stěny stanu se tento večer mísil s nepříjemným, táhlým zvukem píšťalek. Venku se pořád něco hýbalo.

„Myslíš, že tady fakt jsou?“

„Určitě ne! Takhle blízko by si přeci netroufli!“

Obě jsme věděly, že je to jen milosrdná lež. Samozřejmě, že by si troufli. Ten letáček nám při vjezdu do parku nedávali jen tak pro legraci. A ty kovové bezpečnostní schránky tam také nebyly jen tak pro nic zanic.

„Já asi zapomněla v autě pastu na zuby“, napadlo mě nahlas. “Tu jsme tam měli dát taky, viď.“

“Uhum. Všechno jídlo a toaletní potřeby se tam mají strčit.“

„Třeba jim ta česká pasta nebude chutnat.“ Představa, že bych teď měla vylézt ze stanu, narvat nohy do bot a dojít těch pár metrů k autu, mě děsila. Vítr lomcoval stanem a z venku se opět ozvalo pískání. Nejedno a z více směrů. Někdo i mlátil lžící do ešusu. Bylo jasné, že nejsme sami, kdo se bojí.

„Myslíš, že je jich tu fakt tolik?“

„Jak to mám ježíšmarja vědět?“

Nervy napjaté, fantazie pracuje. Den předtím jsme udělaly příšernou blbost. Nechtělo se nám pořád jen nocovat na matraci někde v prachu vedle stanu a tak jsme se rozšouply a v San Francisku jsme si zaplatily jednu noc v motelu. Sprcha, měkká čistá postel a velká televizní obrazovka! Super večer s filmem to bude! A byl. Anthony Hopkins jako sympatický milionář spadne na Aljašce s letadlem a jen co se vzpamatuje, začne ho pronásledovat medvěd. A ne ledajaký medvěd! Lidožravá bestie! Brutálně sežere jediného postradatelného člena ztracené trojice, a to černošského kameramana. Dva bílí hrdinové potom grizzlyho zabijou klackem. Takové filmařské klišé. Film je to však napinavý a hezký a onen grizzly jako živý!

No právě! Jako živý!

O pár hodin později jsme v kempu v samém srdci Yosemitského národního parku. Dorazily jsme pozdě a utahaný. Při příjezdu nás přívítala tma, nastupující bouřka a letáček, jak se chovat v zemi medvědů. Ne těch cvičených, co ve filmu žerou černý kameramany! Těch opravdových medvědů grizzly, kteří tam fakt žijí a normálka se špacírují nejen po horách, lesích a loukách, ale i po kempech, kde vám ze stanu či z auta vyloví a sežerou třeba tu zapomenutou pastu na zuby, na kterou je přilákáte, pokud ji nedáte do bezpečnostní schránky. 

Málo platné je vědět, že pokud uděláte všechno správně, medvěd mezi lidi nepříjde. Ležíte ve tmě ve stanu, v hlavě obraz grizzlyho drtícího černošské kosti, venku leje jako z konve a hlavně - pořád tam někdo píská!

"Co tam o tom píšou?" ptá se Andrea.

Vytáhnu baterku a čtu: "Pokud uvidíte medvěda, dělejte rámus. Medvěd to nemá rád. Noste plechový hrnek a tlučte na něj. Popřípadě pískejte na písťalku. Medvěda to odradí."

„Hmm, tak super! Nemáme ani hrnek, ani píšťalku. Sežere nás medvěd!"

Ač nerada, vytáhnu opět baterku. Jsem kolem ní ve spacáku obtočená. Je to velká americká FLASHLIGHT, co nejen zářivě svítí, ale dělá i kravál jako siréna. Jinou zbraň nemám.

Tohle nás zachrání!

Postavím ji doprostřed stanu. Obě se jí s Andreou chytneme a lehce se k sobě přisuneme. Vítr cloumá stanem, je tma a zima a my čekáme na medvěda s baterkou...

.........

Probudily jsme se do krásného, slunného dne. Na druhé straně kempu zrovna vstávala skupinka malých skautů. Večer měli bojovku. Běhali po kempu od stanoviště ke stanovišti. Když ho našli, zapískali...